Už samotná přihláška na náš první společný trek byla zážitkem. Správně vybrat kategorii, vybrat a nahlásit pejsky, spočítat kolik čeho máme a zbytek si půjčit od kamarádů. Není ta Štěněcí přeci jen krátká? Původně se 13 km nezdálo příliš, ale pro začátek jsem umírnil své „nádechy“ na MID, kterej měl cca 45 km. Díky bohu, že „velké oči“ byly maximálně u počítače někdy v půlce ledna. Sled událostí u nás doma (problémy s autem), počasí a hárání holek nám dost komplikovalo aspoň nějakou přípravu a tak jsme vyrazili jen s tím, co doma chodíme běžně. Cca 6-7 km. Jednou tolik přeci zvládneme. Zkouknu mapu, Žďárské vrchy, no úplné Himaláje to nejsou a rovinka asi ne. To jsem si myslel…

Hned během přihlašování bylo jasné, že akci pojmeme hromadně s Petrou a Lukynem, tedy spolumajiteli naší Panči. To vyšlo skvěle a i přes malé drobnosti jsme dorazili v pátek před trekem k Péti a po výborné večeři jsme usnuli a těšili se na další den. Péťa s Lukynem jako borci s tréninkem vyrazili na MID o 45 km! My naštěstí ne! S Martinou jsme si rozdělili holky, které nám to zamíchaly ještě den před odjezdem, kdy Xenička natěšená do řeky chtěla proskočit vraty a nechala tam drápek. Krve jako z vola, ale Xenička nic. Práh bolesti nemá stejně jako otec Drak, ale brát jí na trek jsme shodně zamítli. Dnes je samozřejmě v 100% pořádku. Další, Babynka to přepálila v řece, kdy zapomněla na svůj věk a na svou zimní „kondičku“ a tak si natáhla sval, opět něco co se na trek moc nehodí. Dnes je samozřejmě v 100% pořádku. Takže nakonec jely holky mlaďošky ve složení: Maybe, Sexy a Misty a doplnila je „big mama“ Dolly.

Bude to nějakých 10 let, kdy jsem „trekoval“ ještě s bígloškama, takže jsem byl zvědavej, jak nám to půjde v druhé fázi. 10 let se bohužel podepsalo i na těle, což bylo poznat záhy.

Lucký vrch hostil start-cíl, všude spousta milých lidí, úsměvů, no paráda… Příjemná změna……. ;o) Startovní karta s popisem trasy, vyznačeným prostorem pro kontrolní body a mapka. Na ní se píše 17,5 km, wtf?! No domů nejedu, tak jdeme. Holky vyrazily dost zostra, neb netušily, co je ještě čeká. Maybe se mě několikrát pokusila nejspíš zabít, ale já se nedal. Sestupujeme z kopce do první vísky a všechno vypadá na dost velkou pohodu. Počasí se začínalo probouzet a nic nám nechybělo. Všude bylo vidět nadšených pejskařů, naše holčičky v zápřahu, spokojené jako blechy. Před prvním kopcem byl ale strašně zajímavej kravín. Byl cítit na 2 km daleko a holky tam prostě chtěly! Měli jsme co dělat je odtáhnout, čímž jsme se obrali o energii potřebnou na kopec. Před koncem kopce jsem začal klít, zatím slušně. Kdo mě zná (nebo má přečteno 99% našeho webu), ví, že chodím rád, jakkoli daleko, ale nesnáším jít do kopce, do krpálu a tak. No a je to tu zase… Po pár metrech jsme nahoře a začínáme padat dolů, tentokrát pozvolně. Paráda. Maybe přemluvila Sexy a atentát na mou osobu byl tentokrát double. Dolly byla na vycházce a Mistynka přicházela na chuť tahu, což Martina ocenila zejména do kopce. Kocháme se přírodou, krásným počasím, ideálníma podmínkami pro takovou akci a naše 4 aussinky před námi, které si fotíme, aby nám to každý věřil :-D Pomalu a jistě scházíme do údolí, kde se k nám chtěl připojit místí domorodec, sympatický starý koliák, kterému mohlo být tak 20 let. Po pár krocích zjistil, že by se mu společnost holek líbila, ale jeho tělo už to nezvládne. Z kopce jsem zvládal i konverzovat což bylo fajn hlavně pro Martinku, která je podstatně upovídanější :o) V druhé vesničce měníme barvu turistické trasy a začínáme stoupat. Ticho! Jen funící holky a ticho! Soustředím se na dech a šlapu. Uff, i další kopec jsem přežil. Nahoře překrásný výhled z lesa a šup, už jsme zpátky v lese a šlapeme z kopce, trochu prudšího, čili se ozývají i svaly, o kterých jsem doposud ani netušil :-D To by nebylo tak hrozné jako to, že jsme šli pár set metrů kolem řeky. Holky nemohly pochopit, že čas na koupání ještě není. Takže si představte 4, tedy hlavně 3 vypnuté australské holky, které mají v očích řeku, záblesk a nic víc! Bylo to jako řídit silné sportovní auto, ale bez volantu. Po chvilce jsme je nechali smočit po bříško a zas jsme pokračovali. Před námi kontrolní bod č.1! Pecka, 9 km za námi jako prd, velmi jsem si to užil, dáme malej piknik, polkneme housku, napojíme pejsky a nechám vyvětrat nohy. Zatím to jde krásně. Míjí nás spousta lidí, tak to jsme neměli tak špatný mezičas! Sluníčko už začíná dost hřát. Pokračujeme do další vesničky, kde opět měníme barvu trasy. Holky odpočaté makaj jako mašiny. Maybe je top! Misty jí dost konkuruje! Za vesnicí máme první „kufr“, nemůžeme se shodnout na trase. Zůstali jsme uprostřed prudkého svahu, uprostřed ničeho. Jako výhled krásnej, ale kam a kudy jako máme ku*va jít?! Beru na pomoc telefon, díky za to. Nebyli jsme tak úplně špatně, jen jsme si trasu asi o 500m zkrátili, ale časově nás to stálo cca 3x tolik a strmé stoupání nás obralo o víc síly, než kdybychom stoupali zvolna. Než jsme došli k cestě, holky se dost motaly a nervy šly napřed. Naštěstí brzy jsme došli k cestě a vydali se správným směrem. Odhadem 1-2 km jsme šli téměř po rovině, nasadili jsme svižnější tempo, ale nohy a svalstvo s nimi spojené se začaly pomalu ozývat. Další kontrolní bod na 13,5 km. Paráda. Do cíle by to měl být kousek a téměř rovně. Vyšli jsme z lesa a naskytl jsem nám úžasný výhled, tím, že jsme to pojali, jako celodenní výlet jsem zavelel k malému lenošení. Na louce se vyvalit, pod hlavu batoh, namísto deky Sexinka a May. Hned vedle nás holky Martina s Mikinou a Dudu. Idylka jako blázen. Stéblo trávy do koutku, už mi chyběl jen klobouk… Zas příště ;o)Udělal jsem pár foteček jak krásné to tam bylo a museli jsme pokračovat. Prudké klesání + holky plné sil = stehna na sra*ku. Bojuju! Prudké stoupání, modlím se, ať nahoře je finiš. Nemůžeme slevit z tempa neb svaly by okamžitě zkameněly a to by byl konec, takhle blbě před cílem! Pokračujeme, silou vůle a s vidinou cíle se vyškrabeme nahoru, abychom zjistili, že cíl je nadohled, ale přes údolí, takže opět z kopce, kde už jen brzdím a do kopce, kterej z prudkého stoupání přechází v mírnější, ale stoupat se bude až do konce. Holky naštvaný, že jsem je brzdil se na mě do kopce vyprdly a začaly si jakoby hrát. Dylinky! Nakonec pomalu, ale jistě stoupáme s vidinou cíle a překonání hlavně sebe samých. To byl cíl, i když předtím to vypadalo dost jednoduše, pche nějakých 15 km. No díky bohu, že jsme se nevydali na MID o délce 45 km, neb to bychom určitě nedošli v daném limitu :-D Možná teď bychom se blížili či se plazili do cíle :o) Jsme v cíli!!!!! Vítá nás velmi milý člen organizačního týmu, holky ho vítají taky a my dva nakonec taky. Zvládli jsme to!!! Necháváme si napsat čas a oddechujeme. Poslední stoupání nás málem stálo dva životy :-D Dostáváme upomínkové dárečky a diplom, je to snad první diplom, kterej si opravdu nechám za to, jak pyšný na něj jsem :o) Holky si oddechly 10 min a vypadají, že by si šly hrát… Jsem nesmírně rád za tuto zkušenost, zážitek, za potvrzení toho, že máme pejsky v dobré kondici defakto stále a slibuji, že budu víc trénovat, abychom se sem mohli jednou vrátit a užít si výlet bez „smrtelných“ zranění :o)

Velký dík patří určitě organizátorům za perfektní akci po všech stránkách, Peti a Lukynovi, že nám o této skvělé akci řekli (a velká gratulace k dokončenému MIDu!!!) a moje drahé polovičce, že do toho se mnou šla a nakonec taky přežila. Nevím, zda to nebylo její první a poslední, ale moje to poslední určitě nebylo. Myslím, že není od věci jednou za čas dát tělu pořádně co proto :o) Kor když k tomu mám tak skvělé parťáky jakými jsou AUO a navíc ti naši blázni, bez jejich pomoci bychom to asi možná nedali……. :o)))))))))))))

PS: Nikdy nepodceňujte i jeden špatný krok, někde v půlce jsem do vyjeté koleje šlápl jakoby na půl, nic se nestalo, boty to podržely, ale byl jsem si toho vědom. Hned doma a hlavně den na to, to byl zážitek. Naštěstí to bylo za 3 dny pryč, ale otravné jako klasický výron kotníku jen s pomalým nástupem a téměř za nic. Takže příště soustředit opravdu na každý krok!