Vytrvalostní zkouška (VZ)
21.9.2014 Roztoky
Asi 10 dní zpět jsme měli milou
návštěvu v podobě Oliny Hájkové. Postupem řeči padlo slovo i na Vytrvalostní
zkoušku (nebo-li také AD zkoušku dle německého originálu), na kterou se Olina
chystala a obratem nám zjistila, že by se tam našlo i poslední místo pro naší
posádku, resp. dva týmy: Já a Chilli + Martina s Xeničkou. Věděli jsme co to
obnáší, ale byli jsme si vědomi naší fyzičky, která by se dala označit za
„blahodárnou“ nikoli moc sportovní :-D Ale co, bez výzev a jejich překonání by
to nebylo ono. Já kolo neviděl cirka 15 let, Martina okolo 10. Navíc ani naši
pejsci vymoženost jako je kolo neznají. PŘIHLAŠ NÁS. Měli jsme cca týden na to
se připravit – no připravit… Modlit se, abychom to vydrželi my, neboť Chilli i
Xena maj fyzičku super a pejsky dopředu seznámit s kolem a jízdou vedle kola. V
tom jsme využili naší další kamarádku Markétu, která kolo ve stodole měla.
Ometli jsme pavučiny, dofoukli kola a ve čtvrtek před zkouškou si to zkusili. Po
malé chvilce to psojíčci vzali jako samozřejmost a bylo hotovo :-D naše přípravy
byli u konce :-D v sobotu jsme si na kondičku dali domácí práce a sekání zahrady
a sledovali předpověď počasí na neděli kdy se měla zkouška konat. Slibovali
všechno. Od polojasna s příjemnou teplotou až po přízemní mrazíky s hustým
deštěm. Museli jsme vzít v potaz vše a měli jsme s sebou od kraťasů a triček
přes teplé kalhoty po pláštěnky :o) Někdy bych chtěl být pes. Ten si vystačí s
kožichem v létě i v zimě :o)
Neděle 9:00, dojíždíme na čas. Přípravy v plném proudu. Shluk všudypřítomných
pejskařů. Počasí vypadalo nadějně.
Po malé prezentaci, kontrole čipů a očkováků jsme se mohli chystat. Olina s
Jaroušem nám přivezli na místo kola a my tak měli full-servis :o))) mooooc
děkujeme!!! Postrojky na pejsky a už jsme se rovnali na startu :o) Australská
parta v našem složení + Olina s Jardou + Nikča s Vilíkem a mohli jsme vyrazit.
Tato zkouška se skládá z 20 km pro psa a psovod si může vybrat z běhu, koloběžky
a nebo kola. „Naše“ zkouška měla obsazení všeho. Obzvlášť borce co běželi
obdivuji!!! Terén příjemný. Lesní cesta, dříve vyhlášená promenáda z Roztok od
vily Maxmiliánky do Únětic k rybníku a zpět. To celé 4x opakované! Dobrá
polovina cesty podél potoka což pro naše aussiny nebylo úplně echt :-D
1. Okruh – je odstartováno!!! Můj cíl byl jasný, přežít, zajistit přežití Čiliho,
nepřepálit start. Všeho jsem se držel zuby nehty, ale byl jsem očividně jediný
:-D Všichni nám odjeli a Čílko by ostatní rád dohnal… usměrňování rychlosti ale
pochopil velmi rychle a musel se spokojit s našim tempem. Ke konci „okruhu“ už
nás míjeli borci, co jeli od rybníka zpět. Další třešinka. Čili se chtěl
kamarádit a když výjímečně ne, tak ten protijedoucí zas ano :-D I to se spravilo
v dalším okruhu a my začali jako správný sporťáci polykat kilometry. U rybníka
otočka – ŽÁDNÉ KOUPÁNÍ – a zas zpět. Terén byl naprosto výborný. Jedno malé
stoupání resp klesání jinak rovinka. Přesně podle mého gusta. Dojíždíme zpět na
start. Všichni jsou zas pryč :-O
2. Okruh – opět stejné tempo a myšlenkama už na první pauze, která nás čekala u
rybníka, tedy v půlce druhého okruhu. Jak prosvítalo sluníčko lesem, začali se
trousit i místní domorodci zároveň s turisty. Opravdu výživná kličkovaná… :o)
Mírné stoupání se nezdálo tak úplně nejmírnější :-D Pauza! Dojeli jsme pár
účastníků, dolili trochu tekutin, napojili lehce psíky. Nemohli jsme otálet, aby
neztuhly svaly a tak jsme vyrazili zpátky. Vypadalo to, že už nejsme poslední
:o)
3. Okruh – začínáme dojíždět naše holky (Martinku s Xíí) a Chilli začíná tahat
za nima. Vážně má za půlkou ještě tolik sil??? Mírně zvýšíme tempo, která
zajišťovalo i bezpečné míjení kolemjdoucích. Občas byli vážně na ránu… Jak
rodiče, tak jejich…ehm…děti :-D Nás tam bylo 20 na trase a zabírali jsme všeho
všudy metr při kraji, kdežto dvě děti zvládly zabrat celou šířku cesty! Stoupání
už začalo být dosti výrazné. Před rybníkem míjíme skupinku Nikol, Vilda a za
nima Olina. Zdá se, že je dojíždíme. U rybníka zpovídám naše holky zda je vše
ok. Vypadaly ok a byly v pohodě. Vyrazili jsme před nima zpět. Chilli jel jak
rozjetý vlak, míjení v pohodě, tempo super, reakce na mě super. Začal jsem si to
užívat :o) Pauzička na oddech byla jen symbolická…
4. Okruh – poslední poslední!!! To už dáme!!! Trocha adrenalinu v krvi nás zas
popohnala a skupinka před námi byla na dostřel. Nebyl to však závod a když
odstartovali x min před námi, tak není důvod se hnát dopředu. Čas na splnění
zkoušky jsme měli luxusní. Holky jsme cítili stále v našem závěsu. Stoupání –
sakra, kdy tu vyrostla taková hora?! :-D Únava se začala dostavovat a tak i
stoupáníčko bylo dost znát. Na zpáteční cestě jsme si užili jízdu bež šlapání a
vychutnávali krásy přírody. Dojíždíme do cíle. ŽIVÍ!!! Ani ne zadejchaní. Bylo
to super!!! V cíli samé úsměvy a výborné zážitky s domorodci. Odkurtovat sebe i
psy a už dojíždí naše holky!!! Daly to taky! Jupííí… po krátkém chození kvůli
svalům polevujeme a podléháme očím našich pejsků – potok :o))) Únava na nich
znát moc nebyla.
Čekalo se na zbytek startujících a po chvilce se šlo na poslušnost. Pan rozhodčí
doznal názoru, že pokud pejsek aportuje, tak je vše v pořádku i bez poslušnosti.
Ještě že jsme měli „zoubkovatý“ balónek :-D :-D malinkou soukromou poslušnost
jsme si dali na ceste na palouček a pak aport. Jakmile Čili viděl svůj milovaný
balónek na 20 km v nohách zapoměl a rakotově vystřelil. Měli jsme hotovo!!!
:o))))))))))))) Čekáme na holky, které cvičí. Xenička jako obvykle se mohla
blýsknout a cvičila skvěla. I ony si zkoušku zasloužily! Stejně jako zbytek
pole! Pejsci reagovali, nebyli apatyčtí a utvářeli naprosto ideální atmosféru.
Povinné focení a čekání na doklady. Bylo to vážně prima! Ještě jednou moc
děkujem Jaroušovi s Olčou za kola a všem okolo nás za bezva den. Samozřejmě
zakončený v místní výborné hospůdce :o)))
Cestou bylo i dost času na
přemýšlení. Tato zkouška byla prioritně plánovaná pro Stafordšírské bullteriéry,
ale nakonec se tam místečko pro nás našlo. Dokonce tuším, že tato zkouška byla
dříve třeba u boxerů povinná do chovu a v zemi původu Německého ovčáka je
využívána dodnes!!! To jest ono zamyšlení. Máme pracovní plemeno, které většinou
plní roli psa rodinného či sportovního, ale mít tuto povinnost není vůbec od
věci. Aspoň by odpadly řeči, že (ač to rozdělení bytostně nesnáším) výstaváci
nic nevydrží… Stejně jako malá poslušnost na konci, zda pes reaguje mi přijde
naprosto namístě :o) tak zase příště ...